V sobotu odpoledne se v Plzni uskutečnil běžecký závod. Logická konsekvence tohoto konstatování tak bude znít: KAP Runners na něm nemohli chybět a, jak se nakonec ukázalo, zjistili, že mají podporu minimálně napříč starým kontinentem.

Na závod na deset kilometrů, který je zařazen do běžeckého seriálu Česká pojišťovna Mizuno Run Tour, se přihlásili pouze Fanda a Jirka, Přemek, jenž by jinak určitě nemohl chybět, si plnil povinnosti mimo západočeskou metropoli. Běžecká dvojice se před závodem přesvědčila, že hektičnost předchozích dní včetně pátku opravdu není dobrým společníkem těsně před sportovními zápoleními. Cíle pro plzeňský závod tak byly, ze samotné logiky věci, skromnější než dva měsíce zpátky na Kbelské desítce.

I tak ale neměli žádný problém s tím, aby se pořádně vyhecovali před soutěží samotnou. Za zvuků Eye of the Tiger (= ten motivační song z Rockyho) vyrazili vstříc dalším běžeckým dobrodružstvím. Plni odhodlání (o energii a síle bych příliš nemluvil) vystartovali přesně ve 13:00 od plzeňského pivovaru na trať závodu. První stovky metrů jsou ve znamení předbíhání závodníků, neboť jsme se, po zkušenosti ze startů z prvních řad, rozhodli startovat z míst takřka posledních. A běží se, světe div se, docela v pořádku.

Komunikujeme, mnohé komentujeme a snažíme se, abychom si běh, který se většinou odehrává v okolí Štruncových sadů, užili. A asi se to i daří. Na první občerstvovací stanici zjišťujeme, zda náhodou nepodávají nefiltrované pivo. Záporná odpověď (ani v Plzni ne?) naše běžecké snažení nijak více nerozhodí. Když se nám poté po pěti kilometrech podaří rozvášnit k hurónskému fandění autobus německých turistů, cítíme, že podpora KAP Runners už asi bude stoupat celou Evropou. To už se pomalu dostáváme do druhého pětikilometrového kolečka. Fanda má o poznání více sil, Jirka místy působí spíše jako brzda. Ale běh není jenom o legráckách. Jakmile vidíte někoho, kdo nemůže, zpomaluje nebo stojí, snažíte se ho povzbudit a říkáte mu mimo jiné (cyklistikou terminologií), aby se "chytil do háku".

Na poslední kilometr běhu František vyráží rychlostí blesku a předbíhá další závodníky. Jeho reálný čas, za který závod na deset kilometrů dokončil, se následně rovná 42 minutám a osmi vteřinám. Paráda! Jirka na zrychlování moc nepomýšlí (on možná ano, ale jeho nohy by provedly přesně to, co organizují odboráři), doklusává stejným tempem. V cílové rovince poté zpomaluje a pohybem rukou se pokouší rozvášnit příchozí. Daří se mu to a společně s ním si prostředí burácejícího davu užívají další běžci, kteří dobíhají. U něj se časomíra zastavila na 42:25 reálného času.

Následuje probrání se, líčení zážitků z posledních metrů, kde byla dvojice KAP Runners od sebe oddělena. Přichází také, což nás těší pravděpodobně ze všeho nejvíce, poděkování od jednoho závodníka, kterého jsme se snažili na trati povzbudit ve chvíli, kdy mu docházely síly. To opravdu hřeje u srdce!

Po závodě jsme ještě zjistili, že KAP Runners opravdu působí internacionálním dojmem. Byli jsme odchyceni anglicky hovořící závodnicí s žádostí o fotografii (tedy ne naši, ale o udělání fotografie jí s přáteli), rozvyprávěli jsme se svou American English a vytvořili snímky. Když se pak následně ozve i české: "Děkuji," cítíme trochu překvapení. Asi už působíme jako zámořští profíci. :)

Se svými časy byli oba zástupci našeho běžeckého klubu spokojeni. U obou se totiž jednalo o jejich druhou nejrychlejší desítku v životě, přičemž osobní rekordy sbírali na desetikilometrovém běhu v Kbelích. V Plzni však byla připravena, ve srovnání s Kbelskou desítkou, trať náročnější, s úzkými točitými uličkami a pobíháním po nezpevněném terénu. Díky za ni, bylo to fajn!

Jirka Z.

Datum publikování: 8. 5. 2013